Ve škále popových děl, sestavených umně z kousíčků látek, pečlivě vybraných, a až mistrovsky nakomponovaných, jako v těch nejlepších módních dílnách v centru Paříže a Milána, se nám zjeví vždy silné sdělení.
Nitě v obrazu se vyskytují již od dávných dob. Namátkou bych zmínil umělkyně Hilde Pollak-Kotányiovou (1874–1942), která zahynula v koncentráku, Adelheide Ritterovou (1938), ale také Alenu Kučerovou (1935), jejíž výstava právě v Litomyšli skončila, nebo Hinke Schreudersovou (1969), jejíž koláže mám moc rád.
Odložením brýlí na dálku se nám však dostává pozoruhodnému vjemu detailů jasných barevných pláten Renaty Edlmanové, a to mne zaujalo.
V sedmnáctém století lidstvo vymyslelo mezzotintu, grafickou techniku, která mechanickým zpracováním desky vytváří škály světel od jasné až po temnou noc. Myslím, že to byl tenkrát převratný objev, dávno před Senefelderem (kamenotisk) nebo Karlem Klíčem (Hlubotisk).
A při bližším zkoumání pláten Renaty Edlmanové jsem si připomněl tu překrásnou techniku tisku z hloubky – mezzotintu. Tím „zikzakovým“ aplikováním různých nití a rozmanitou kadenci stehů Renata Edlmanová tvoří právě ten úžasný polotón, čímž vnímavému pozorovateli umožní mnohem hlubší a plnější zážitek z obrazu. Používá různě dlouhé stehy a různé barevnosti nití, které dotvářejí plynulé prolínání barevných ploch a plošek použitých látek. V tom vidím velký přínos její tvorby.
JL